Kdo je tu agresor?

Views: 89

Sotva nám začal nový rok 2026 a už jsme svědky brutálního porušování mezinárodního práva ze strany USA, toho času našeho spojence v NATO, za „Velkou louží“. Mnozí komentátoři a mediální analytici z řad podporovatelů bývalé vlády (zaplať Bůh, že bývalé), ale stejně tak, jako její členové a příznivci, by se mnou v tomto tvrzení nesouhlasili (a je mi to vcelku jedno… od toho máme „demokracii“ a „svobodnou diskuzi“, ne?), nicméně za zásadní považuji v této problematice několik bodů, o jejichž výklad a objasnění se chci s Vámi, našimi váženými čtenáři, na řádcích níže podělit. A protože jde o vcelku jednoznačné body, které nelze vykládat dvojím způsobem, bude to dobře uchopitelné a, jak já s oblibou říkám, polopatické, aby každý, kdo by chtěl argumentovat, pochopil hloubku a obsah argumentu.

Jak již napovídá sám název dnešního článku a zároveň i jeho první řádky, budeme se dnes zabývat vpádem příslušníků armády USA do Venezuely, kde zajali a unesli legitimního prezidenta Nicoláse Madura i s jeho manželkou. Pohádka o legitimnosti americké „přepadovky“ je více než směšná a člověk s mozkem v dutině lebeční se těmto důvodům musí zasmát. Ti, jejichž lebeční dutinu vyplňuje v lepším případě seno, v horším hnůj, s blahosklonným názvem „západní hodnoty“, to budou omílat dokola, jako kolovrátek a v tom horším případě pohádce o důvodech, kvůli kterým hoši z U.S. Army vlétli do Caracasu, budou i věřit.

Dost ale sarkasmu a pojďme se na to podívat blíže.

Hurá do Caracasu!

První věcí, kterou je třeba si objasnit a uvést na pravou míru, jsou důvody, kterými USA zaštiťují jejich vpád. Oficiálním důvodem pro „únos“ prezidenta Nicoláse Madura je podle oficiálních stanovisek a médií obvinění z organizovaného obchodu s drogami a řízení drogového kartelu. Nic proti, ale i kdyby to tak bylo, tak je to striktně vnitrostátní věc a pokud by záležitost měla mezinárodní přesah, existoval by zatykač, nebo stanovisko mezinárodního společenství, či interpolu a Nicolás Maduro by byl na seznamu hledaných osob. Nic takového ovšem neexistuje. Jediné, co existuje, je argentinský zatykač na Nicoláse Madura a členy jeho vlády na základě argentinského obvinění z porušování lidských práv, z roku 2024.

Nedělejme si ale iluze o režimu ve Venezuele, nebo v nějaké další jiné zemi. Bez vlastního pozorování a zkušenosti, nebo spolehlivých informací nelze toto objektivně hodnotit, nicméně lze s jistotou říct, že venezuelský režim je socialistický s některými autoritářskými praktikami. V dnešní době je ale obtížné určit, co jsou a nejsou autoritářské a totalitní praktiky a co je demokratické. Moderní pojetí této otázky staví do roviny dvě věci. Pokud je to západní, tedy euro-atlantické, tedy „kámoší se to s Amerikou“, je to demokratické. Pokud je to východní a „kámoší se to s Čínou nebo Ruskem a nejde na ruku západu a Američanům“, je to totalitní, autoritářské a je to fujky. Ale to jen tak na okraj.

Zpátky k věci. Když se podíváme na podíl drog, kterými USA zaplaveny, zjistíme, že těch venezuelských se po Spojených státech pohybuje asi 1% celkového objemu. Venezuela funguje v této ilegální činnosti především, jako tranzitní země, přes kterou jsou drogy pašovány hlavně do Evropy (pro pašování do USA je používána trasa přes východní Tichý oceán, Ekvádor a Mexiko). Hlavní podíl na nelegálním trhu s drogami v USA zastává Kolumbie, co se týká kokainu (90 až 98% podle agentury DEA) a Mexiko v případě heroinu, metamfetaminu a fentanylu (až 100%). Nedělejme si iluzi o tom, že se ve Venezuele nevyskytují drogové kartely, pašeráci a překupníci… taková jelita opravdu nejsme, neboť produkce opioidů je fenoménem Střední ameriky.

Dalším argumentem ze strany USA, kterým legitimizují svou intervenci je, že Venezuela usnadňuje transit a pašování omamných látek do USA (o pár řádků výše jsem zmínil, že pro transit do USA bývá použita primárně jiná cesta, což nicméně nevylučuje možnost, aby si kolumbijský kokain nenašel do USA cestu přes Venezuelu), proti čemuž se venezuelská vláda ohrazuje v oficiálních stanoviscích, v nichž prohlašuje, že transit omamných látek dlouhodobě potlačuje. Otázkou je „jak moc toto chceme venezuelským úřadům věřit“, ale předpokládejme, že hovoří pravdu, což ve finále potvrzuje i OSN. Ve světle reality těchto dvou pilířů, na nichž staví USA legitimitu svého zásahu proti prezidentovi Madurovi jde o naprosto ubohou konstrukci, která by obhajovala vojenskou intervenci. Je to smutný, blbý, šílený.

Jediným argumentem, kterým by se mohli USA ohánět je ten, který „prásknul“ sám prezident Donald J. Trump při rozhovoru s novináři, ač bychom takový argument nenazvali opodstatněným argumentem, ale sprostým banditismem, krádeží a vydíráním. Prezident Trump totiž řekl, že „USA chtějí venezuelskou ropu a nerostné bohatství“. Neřekl to tedy takto explicitně, ale jeho citaci máte níže:

„We’re going to have our very large United States oil companies, the biggest anywhere in the world, go in, spend billions of dollars, fix the badly broken infrastructure, the oil infrastructure, and start making money for the country, and we are ready to stage a second and much larger attack if we need to do so.“

„We’re going to be taking out a tremendous amount of wealth out of the ground, and that wealth is going to the people of Venezuela, and people from outside of Venezuela that used to be in Venezuela, and it goes also to the United States of America in the form of reimbursement for the damages caused us by that country.“

Venezuela je největším producentem surové ropy na světě, a dokonce předbíhá i takové státy, jako je Saúdská Arábie a Katar. Nutno zmínit, že americké ropné společnosti, jako ConocoPhillips a ExxonMobile ve Venezuele fungovali do roku 2007, kdy si Venezuela vyžádala restruktualizaci podílů ve svých venezuelských projektech. V roce 2007 koupila PDVSA (Venezuelská státní ropná a plynová společnost) v rámci programu renacionalizace, 82% akcií společnosti Electricidad de Caracas od společnosti AES Corporation. Následně se podíl vlastnictví do prosince 2008 zvýšil na 93,62 %. Aktiva společností ExxonMobil a ConocoPhillips byla v roce 2007 vyvlastněna poté, co odmítly restrukturalizovat své podíly ve Venezuele, aby PDVSA získala většinovou kontrolu; Total, Chevron, Statoil a BP souhlasily a ponechaly si menšinové podíly ve svých venezuelských projektech. V současnosti mají Exxon i Conoco stále nevyřízené pohledávky, které Venezuela zčásti splatila, přičemž Exxon bojoval o vymáhání svých ztrát u mezinárodního soudu již v roce 2008.

Stručně řečeno, Američané ve Venezuele již těžily, ale tehdejší režim prezidenta Hugo Cháveze požadoval restruktualizaci aktiv těchto společností a nové smlouvy. A protože se Exxon ani Conoco nechtěli podle toho zařídit, byly jim společnosti vyvlastněny, naproti tomu společnosti, jako Total, Chevron, Statoil a BP, které se vládnímu záměru podřídily a zůstaly tak ve Venezuele aktivní. Ale ani toto není hlavní důvod pro to, aby si USA „rozdrbaly“ sousedy na zadním dvorku.

Venezuelská ropa je klasifikována, jako extrémně těžká a její další zpracování, jako samotná těžba, je technologicky náročné a v současné době zvládá technologické procesy s touto ropou hlavně Írán, Čína a Rusko. A zde je první kamínek úrazu. Množství ropy, které je Venezuela schopná vyprodukovat, je ohromné. Zpracovat jej zvládnou státy, prezentované západními politiky, jako nepřátelské vůči západní civilizaci. Zpracováním venezuelské ropy a jejím následným přeprodejem tyto země získávají velké množství finanční prostředky, které mohou pak využívat v posilování své hospodářské situace a technologické vyspělosti.

Druhým kamínkem úrazu je skutečnost, že Nicolás Maduro chtěl přestat uskutečňovat platby za obchod s ropou v dolarech. Už dříve bylo jeho úmyslem přejít na čínské jüany, eura a indické rupie. Celosvětový obchod s ropou probíhá přednostně v amerických dolarech (odtud název petrodolar – měna podepřená nutností obchodovat ropu v dolarech), ale v současnosti několik zemí světa od dolaru odstoupilo (Rusko, Čína) a obchodují ropu ve svých národních měnách, čímž svojí měnu posilují. Tím, že někdo přestane obchodovat ropu v dolarech, oslabuje USA, neboť dolar není krytý zlatem, ale jen úvěrem a důvěrou americké vlády (a výnosy vojensko-průmyslového komplexu).

Za zásadní v tomto ohledu můžeme považovat dohodu USA se Saúdskou Arábií, díky které se současný ropný trh provádí právě převážně v dolarech. K tomuto obratu z tehdejšího Brettonwoodského modelu došlo v 70. letech minulého století. Šlo o dohodu mezi USA a Saúdskou Arábií, kdy Saúdové souhlasili s výhradním obchodováním ropy za USD, výměnou za to jim ale USA zaručí ochranu před Íránem. To USA vyhovovalo, neboť tak získaly vliv na Arabském poloostrově a Blízkém východě (včetně možnosti vybudovat tam svoje základny), včetně přístupu k arabské ropě.

Takže, když si to shrneme: USA potřebovaly záminku, jak vykostit Nicoláse Madura, který jim dlouhodobě nešel na ruku, nekupoval jejich zbraně, raději podporoval Čínu a Rusko a rozhodl se expandovat na mezinárodní ropný trh tím, že nebude uskutečňovat platby za ropu v dolarech, ale i v jiných měnách. Když si to spojíme s výroky americké administrativy a prezidenta Trumpa, nelze to shrnout jinak, než jako mezinárodní terorismus bez ohledu na to, jaký režim je ve Venezuele u moci. Ale hochům zpoza Velké louže to stačí k tomu, aby sbalily čemodány, zvedli do vzduchu desítky stíhaček a bombardérů, jeden dva Black Hawky a zaletěli si do Caracasu, rozbombardovat pár baráků, kde se mohli vyrábět drogy (ale spíše šlo o logistické námořní uzly) a zajmout prezidenta, který netančil tak, jak hoši z U.S. pískají.

Co na to svět? Platí ještě mezinárodní právo?

Tady to bude teďka zajímavé. Mezinárodní kolbiště a politici postavení do konfrontace s realitou. Americký zásah jednoznačně odsoudila například Čína, Rusko, Írán, Španělsko, Eritrea, Jihoafrická republika, Brazílie, Kolumbie, Uruguay nebo Mexiko. Samotný generální tajemník OSN António Guterres vydal prohlášení, že tato akce, kterou USA podnikly, je porušením charty OSN o územní celistvosti a státní svrchovanosti. Tradiční spojenci USA, jako například Francie, Velká Británie nebo Dánsko americkou operaci přímo neodsoudily, ale vyjádřily se k ní velice opatrně, nicméně prohlásily, že jde o porušení mezinárodního práva. Co se týká Evropy a EU, tak pod společnou deklaraci, která vyzývá ke zdrženlivosti a dodržování mezinárodního práva, se podepsalo 26 států (mezi nimi Česko i Slovensko). Záhadným zůstává postoj maďarského premiéra Viktora Orbána, který americkou intervenci schvaluje.

Otázkou, kterou je v tomto ohledu legitimní si položit je, zda principy mezinárodního práva, které formovaly vítězné mocnosti po II. Světové válce a aktivně je dále rozvíjely (převážně USA, Velká Británie a další), stále platí? Tady se totiž dostáváme k tradičně známému pořekadlu, že „když dva dělají totéž, není to totéž“. Ale není to jenom tento fenomén. Jde i o následné reakce a vypořádání se se vzniklou situací a konečně i o jasné řečení „Buďto všichni, nebo nikdo!“. Není přeci možné uplatňovat mezinárodní právo selektivně (o tom „dvojím metru“ jsme přinesli článek v minulosti v rámci trilogie „Každá barikáda má dvě strany“). Takže… jak je to s tím mezinárodním právem?

Historické okénko „praktického“ mezinárodního práva

Irák a zbraně hromadného ničení

V říjnu roku 2000 irácký prezident Saddám Husajn vyhlásil, že hodlá iráckou ropu obchodovat nikoli v dolarech, nýbrž v eurech. Na krátkou dobu (2001-2003) to skutečně realizoval, ale díky sankcím, které byly na Irák uvaleny OSN za invazi do Kuvajtu, měl Irák omezené možnosti, jak svojí ropu obchodovat. Nechci se nijak zastávat režimu Saddáma Husajna, ale skutečností je, že v roce 1990 Irák podnikl vojenskou intervenci do Kuvajtu proto, že Kuvajt kradl Iráčanům ropu z jejich legitimního území, kde se nacházejí ropná pole Rumajla. Sankce na Irák byly uvaleny pro porušení územní celistvosti a svrchovanosti jiného státu (člena OSN). V rámci sankcí bylo Iráku umožněno svou ropu obchodovat v omezeném množství a peníze z prodeje nešly předně irácké vládě, nýbrž na specializovaný účet, který pro Irák zřídila OSN, ze kterého mohl pak Irák kupovat třeba léky, potraviny. Tento humanitární program se nazýval „ropa za jídlo”.

Mezinárodní společenství Irák varovalo, že přechodem na euro bude nutné zaúčtovat dodatečné náklady na konverzi měny a zkomplikuje administrativu, nicméně OSN tento krok povolila. Západní analytici se Iráku po přechodu k obchodování ropy v eurech vysmívali (tehdy se 1 dolar obchodovat cca za 0,85 €), ale v letech 2001 až 2003 nastalo posílení eura zhruba o 30%, čímž si Irák přišel (i přes uvalené sankce) na dodatečné téměř 2 miliardy USD.

V lednu 2002 prohlásil prezident USA George W. Bush, že Irák podporuje terorismus a pokouší se získat ZHN (Zbraně Hromadného Ničení). Následovala pak zpráva britské vlády, že Irák vlastní ZHN, které může uvést do provozu během 45 minut. Po britské zprávě přišlo v lednu 2003 nejtvrdší tvrzení americké CIA, která tvrdila, že Irák nakupuje v Nigérii uran a obnovuje svůj program jaderného zbrojení. V únoru 2003 vystoupil před Radou bezpečnosti americký ministr zahraničí Colin Powell prohlásil a prezentoval, že režim Saddáma Husajna vyrábí a drží zbraně hromadného ničení (konkrétně chemické a biologické zbraně), což dokládal satelitními snímky, nahrávkami a fotografiemi. Invaze do Iráku začala v březnu 2003 a jejím výsledkem bylo zajetí a usmrcení Saddáma Husajna, vytvoření loutkové vlády, poslouchající USA a obsazení iráckého ropného průmyslu britskými a americkými společnostmi, jako jsou BP, Shell, Halliburton, ExxonMobil a Chevron, prostřednictvím lukrativních zakázek.

Zde jen několik důležitých poznámek:

• OSN uvalila na Irák sankce za napadení Kuvajtu jednomyslně v roce 1991 (vzácně se shodli všichni členové, včetně USA, SSSR a Číny)
• Program „oil for food“ fungoval v letech 1996-2003 (skončil po americké invazi)
• Od roku 2000 Irák obchodoval ropu v eurech a za 2 následující roky si přišel na „bonusové” peníze, které tímto krokem „vyfouknul” USA
• Tvrzení západních států o ZHN v Iráku byly lži, neboť Irák zlikvidoval zásoby svých ZHN již v roce 1991 po válce v Kuvajtu
• Dokumenty, které dokládaly nákupy uranu v Nigérii se později ukázaly, jako hrubé falsifikáty
• Vyšetřovací skupina ISG (Iraq survey group) vydala prohlášení, že v době invaze do Iráku se tam žádné ZHN neneacházely, protože je Irák všechny před více než deseti lety zlikvidoval
• Vojenská intervence do Iráku se odehrála bez mandátu OSN. Podle OSN byla intervence protizákonná. V operaci „Irácká svoboda” se neangažovalo NATO, ale pouze USA, Velká Británie a Francie. Operace měla dále podporu států tzv. Koalice ochotných, které podporovali intervenci, mezi nimiž byla například Austrálie, Polsko, ale i Česká republika

V devadesátých letech došlo v OSN ke shodě v rámci otázky uvalení sankcí na Irák, aby nedošlo k destabilizaci Blízkého východu, neboť Irák anektoval téměř celé území Kuvajtu (ač celý konflikt vznikl primárně kvůli loupeži irácké ropy Kuvajtem). Díly sankcím byly omezeny irácké příjmy z prodeje ropy a tím docházelo k hladomoru. Byl zaveden program „ropa za jídlo”, vedený v USD, později byl převeden na EUR. Irák tak získával mnohem větší výnosy a díky obchodování v eurech tak neposiloval ekonomiku USA. Od ledna 2002 probíhalo informování o iráckém držení ZHN, které skončilo intervencí USA v březnu 2003.

Saddám zkrátka překážel, a proto byl odstraněn. Jako další záminka k jeho odstranění bylo využito „perzekuování Kurdů”, které ve finále skončilo tím, že USA jim přislíbily vznik Kurdistánu, když bude Saddám Husajn poražen (iráčtí Kurdové mají v rámci Iráku svou autonomii). Kurdové pomohli USA v boji s iráckou armádou, ale USA svého slibu nikdy nedostály. Po pádu Saddáma Husajna se do Iráku nasáčkovaly americké a britské těžařské společnosti, které z irácké ropy profitují dodnes.

Závěr: Nikdo z koalice ochotných nebyl potrestán ani obviněn za zfalšování důkazů o ZHN, nikdo z této koalice nebyl potrestán za nezákonný a nelegitimní napadení suverénního státu, na nikoho nebyly uvaleny sankce.

Libye a Kaddáfího „zlatý dinár“

V Libyi, která byla až do roku 2011 považována za „výkladní skříň” severní Afriky, vládl Muammar Kaddáfí. Ač můžeme jeho režim považovat za krutý a vymykající se „západním standardům”, zasadil se o to, že v Libyi fungovalo bezplatné, dostupné zdravotnictví a školství, země prosperovala a držela si relativně nízkou kriminalitu.

Kaddáfí měl vizi o vzniku africké měny, kryté zlatem, které Libye kupovala z výnosů ropného průmyslu. Této měně se mělo říkat „Zlatý dinár” a pokud by se jeho záměr zrealizoval, vznikla by tak alternativní silná měna, jako protipól vůči dolaru či euru. Kaddáfí chtěl, podobně jako Saddám Husajn, aby se platby za libyjskou ropu prováděly v jiné měně, namísto v USD, což by znamenalo, že by se Libye vyvázala ze systému, který kontrolovaly USA a do karet by to nehrálo ani Francii, která měla v Africe tradičně velký zahraniční vliv (díky bývalým koloniím).

V roce 2007 Muammar Kaddáfí financoval prezidentskou kampaň pozdějšího prezidenta Francie Nicolase Sarkozyho částkou v přepočtu 50 milionů eur, kterou ovšem nechtěl splatit v dolarech, nýbrž v eurech. Kaddáfí se na adresu francouzského prezidenta ozýval s požadavkem splátky často a podle nepodložených informací vyhrožoval Sarkozymu, že kompromitující dokumenty o výši půjčky na kampaň zveřejní.

V roce 2008 byl Kaddáfí přijat v Římě, kde podepsal s tehdejším premiérem Silviem Berlusconim Italsko-libyjskou smlouvu o přátelství, v níž se Itálie zavázala zaplatit Libyi 5 miliard USD během 20 let, jako odškodnění za koloniální minulost, výměnou za to, že Kaddáfí bude zadržovat lodě plné imigrantů u libyjských břehů a deportovat je zpět do zemí jejich původu. Kaddáfí slovo dodržel a úspěšně migraci do Evropy potlačoval. O dva roky později Kaddáfí své požadavky začal stupňovat na 5 miliard eur ročně, jinak přestane bránit Evropu před migrací. Evropská unie na něj tehdy začala vyvíjet tlak, včetně sankcí a žádala jeho odstoupení z funkce. Tehdy zazněla jeho legendární slova: „Pokud budu odstraněn, Evropa se stane druhou Afrikou a zčerná.”

V roce 2011 vyvrcholila nespokojenost obyvatelstva, kdy byla Libye zmítána vnitřními nepokoji, kvůli vysoké nezaměstnanosti a korupci. V únoru 2011 byl zatčen právník a lidskoprávní aktivista Fathí Terbil, který zastupoval pozůstalé rodiny po masakru ve věznici Abú Salím v roce 1996. To vyvolalo velké demonstrace, které se rychlé rozrostly a vláda přistoupila k extrémním krokům, kdy proti demonstrantům postavila armádu, včetně obrněných jednotek a letectva.

Na základě těchto skutečností, kdy Kaddáfí prohlásil, že „bude muset vyčistit Benghází dům od domu”, byly na Lybii uvaleny sankce ze strany OSN, USA a EU. Situace v Libyi přerostla do občanské války. 17. března 2011 Rada bezpečnosti OSN povolila státům NATO intervenci do Libye a byla vyhlášena bezletová zóna, aby byl naplněn záměr intervence „ochránit civilisty před hrozící masakrem”, tzn. bez použití okupačních sil. To však dodrženo nebylo a po leteckých úderech, vedených státy NATO, byly nasazeny pozemní jednotky. Vojenská přítomnost NATO vedla k likvidaci Muammara Kaddáfího a svržení jeho režimu, což překročilo mandát OSN.

Po likvidaci Kaddáfího se země rozdělila na dva soupeřící tábory. Na severozápadě úřadující a EU s USA uznávaná GNU (vláda národní jednoty), která ovládá libyjské banky a finanční operace za ropu, na východě a jihu LNA (libyjská národní armáda), která zase ovládá ropná pole a kontroluje tak těžbu. Zároveň ale zadržuje radikální muslimské síly (Muslimské bratrstvo), čímž chrání sousední Egypt a EU. LNA má podporu Spojených arabských emirátů, Egypta a Ruska.

Zde opět několik klíčových bodů:

• Už v roce 2004 Muammar Kaddáfí prohlásil, že „žádná severoafrická země nebude dělat EU strážce proti migraci zadarmo”
• V roce 2007 financoval Kaddáfí prezidentskou kampaň pozdějšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho částkou v přepočtu 50 milionů eur
• V roce 2008 byla podepsána italsko-libyjská smlouva o přátelství, v níž se dohodla Itálie s Libyjí, že Itálie vyplatí Libyi 5 miliard USD během 20 let jako odškodnění za koloniální minulost, výměnou za zadržování migrantů
• V roce 2009 Kaddáfí prezentoval svou vizi zlatem krytého měnového systému pro Afriku, kterým by byl nahrazen platební styk za prodej ropy, prováděný v USD
• V roce 2010 Kaddáfí začal posilovat svůj vliv a pokoušel se zatlačit na EU, aby Libyi platila za zadržování migrantů 5 miliard € ročně, což vyvolalo nevolí EU
• Koncem roku 2010 a začátkem roku 2011 se rozmohli v Libyi nepokoje, které byly způsobeny dlouhodobou nespokojeností s vysokou nezaměstnaností, politickou nesvobodou a korupcí
• Nepokoje přerostly v občanskou válku. Vláda Muammara Kaddáfího učinila extrémní kroky, kdy proti demonstrujícím civilistům nasadila armádu a letectvo.
• Na základě těchto faktů bylo vyvoláno jednání Rady bezpečnosti OSN, iniciované Francií a Velkou Británií (Nicolas Sarkozy a David Cameron)
• Intervenci do Libye podpořilo 10 států (včetně USA, Velké Británie, Francie, Kanady, Austrálie, Itálie, Kataru a Spojených arabských emirátů)
• Intervenci odsoudilo mnoho zemí, mezi nimi Argentina, Venezuela, Bolívie, Kuba, Ekvádor anebo Jihoafrická republika.
• Hlasování se zdrželo Rusko a Čína. Tyto státy, které mají právo věta, mohli intervenci svým vetem zastavit
• Po zásahu NATO v Libyi došlo k rozpadu státu na dva tábory, z nichž západní politici uznávají GNU, ovládající hlavní město Tripolis a finanční sektor

Nutno podotknout, že Libye je rozporuplnou zemí a Muammar Kaddáfí byl taktéž rozporuplná osobnost. Na jednu stranu krutý vládce, na druhou stranu dokázal sjednotit libyjské kmeny do jednoho celku a zemí tak nezmítaly nekonečné lokální konflikty o zdroje a moc. Jeho vize o „zlatém dináru” se stala jednou z věcí, která urychlila jeho odstranění (vymanil by se ze západního vlivu a oslabil by USA).

Co se týká hlasování v Radě bezpečnosti OSN, zde je nutné zmínit, že intervence by se nikdy neuskutečnila, pokud by pro ní nehlasoval Katar a Spojené arabské emiráty, které v té době byly pod silným vlivem USA. Jejich podpora byla klíčová proto, aby intervenci následně podpořily i USA, čímž se zbavily motivu, že intervenci schvalují kvůli tomu, že Kaddáfí chce opustit standard obchodování ropy v USD.

Celá intervence v Libyi byla odsouhlasena na základě vzniklých nepokojů. Tyto nepokoje, podle oficiálních zdrojů, vznikly spontánně, nicméně je prokázáno, že spousta povstalců a demonstrujících, kteří byli členy pozdější GNU, se úzce stýkala s tajnými službami CIA a MI6. První jednotky NATO, které se objevily v Libyi, byli francouzské DGSE a britské SAS a to jen několik dní po vyhlášení intervence.

S odstupem času se ukazuje, že největší zájem na pádu Muammara Kaddáfího měla Francie (kvůli Sarkozyho prezidentské kampaní a oslabení francouzského vlivu v Africe) a Velká Británie s USA (oslabení pozice dolaru, oslabení západního vlivu, zásoby uhlovodíků).

Závěr: Nikdo nebyl potrestán za překročení mandátu OSN, nikdo nebyl obviněn za podněcování destability státu, na nikoho z NATO nebyly uvaleny sankce.

Jugoslávie a anexe Kosova

Tato kapitola je v novodobých dějinách vůbec nejneobjasněnější ze všech moderních sporů a konfliktů (v oficiálních vyjádřeních). Nejsme tu ale od toho, abychom si tu dělali historický rozbor samotného konfliktu, to můžeme udělat separátně jindy, ale drobný historický rámec je zapotřebí, pro objasnění některých „neznámých“ bodů. Začneme tím, že si zde pojmenujeme strany v tomto konfliktu, kterými byli Jugoslávská armáda a Srbská policie na straně jedné, a na straně druhé UÇK (Kosovská osvobozenecká armáda) a NATO.

Důvodem pro vojenskou intervenci aliance NATO do Jugoslávie se stal „incident v Račaku“ v lednu 1999. V Jugoslávii probíhala od roku 1998 občanská válka na jihozápadě země, kdy se Kosovští Albánci svou protistátní činností a ozbrojenými konflikty pokoušeli vymanit z područí Jugoslávie. Svým bojem proti legitimní vládě v Bělehradu chtěli odtrhnout území dnešního Kosova od celistvé republiky Jugoslávie. Je zajímavé, že díky skutečnostem, jako bylo pašování zbraní, nebo výroba, distribuce a pašování drog byla UÇK označena USA za teroristickou organizaci. Toto označení ale počátkem roku 1999 bylo těmi samými USA odebráno a z UÇK se stal vítaný spojenec.

O co v Račaku šlo? Oficiální narativ hovoří o etnické čistce ze strany Srbské policie, kdy bylo v Račaku nalezeno 45 těl zastřelených civilistů „Kosovských Albánců“. Západ to okamžitě označil za masakr civilistů a humanitární katastrofu, jejímuž dalšímu šíření je potřeba zabránit a v březnu 1999 zahájilo NATO bombardování Jugoslávie. Srbská strana opakovaně tvrdila, že nejde o civilisty, ale o dříve zastřelené separatisty z UÇK, převlečené do civilního oblečení, o čemž hovořilo mnoho forenzních vyšetřovatelů, například vedoucí forenzních expertů za EU z Finska dr. Helena Ranta, nebo srbská patoložka dr. Danica Marinkovićová. Podle osobní výpovědi a pamětí, sepsaných v knize finskou patoložkou je zaznamenáno, že americký pozorovatel a vedoucí mise OBSE William Walker vyvíjel na dr. Helenu Ranta nátlak, aby byla její zpráva o výsledcích forenzního šetření v neprospěch Srbů.

Na základě incidentu v Račaku se USA a Velká Británie pokusily iniciovat zasedání Rady bezpečnosti OSN a získat mandát k intervenci. Rusko a Čína byly zásadně proti, neboť celý konflikt na území Jugoslávie považovali za vnitřní záležitost Jugoslávie a použití síly bez souhlasu Bělehradu za nepřijatelné porušení suverenity. A protože Jugoslávie byla spojencem Ruska na Balkáně, její rozvrat se NATO hodil a použití incidentu v Račaku, jako obrazu „humanitární katastrofy“, byl pro západní představitele dostačující a přesný. V březnu 1999 tak NATO zahájilo bombardování Jugoslávie, které trvalo 78 dní. To, že proti Jugoslávii byly použity kazetové bomby a munice s ochuzeným uranem, je známý fakt, který je dnes považován za porušení mezinárodních úmluv. V roce 1999 ale ještě neexistovala rezoluce o zákazu kazetové munice. Ta vstoupila v platnost v roce 2008.

Po 78 dnech válka na Balkáně skončila a Jugoslávie přijala podmínky kapitulace, kdy stáhla své vojenské a policejní jednotky z Kosova. Země zůstala rozbitá, roztržená a zdecimovaná. Po válce došlo ke vzniku Kosova, které bylo odejmuto Srbsku (anexe) a mezinárodně většinově (120 států ze 187) uznáno. Na jeho území se nacházející srbští obyvatelé byli následně kosovskou vládou a policií perzekuováni, vyháněni a vražděni, čímž vznikl téměř čistě homogenní státní útvar (což byl ideál UÇK), který ovšem proslul distribucí heroinu a muslimského fundamentalismu. V Kosovu se také nachází obří vojenská základna Bond Steel, náležící USA.

Zde opět několik zásadních bodů:

• V roce 1998 je UÇK označena za teroristickou organizaci. Jugoslávská armáda a policie potlačuje její separatistické aktivity. Rusko, coby tradiční spojenec Jugoslávie, čelí v srpnu 1998 ekonomickému krachu
• V lednu 1999 dochází k incidentu v Račaku – mise OBSE v čele s Američanem Williamem Walkerem označuje incident za „humanitární katastrofu a masakr civilistů“
• UÇK je zbavena titulu „teroristická organizace“ a stává se spojencem NATO v Jugoslávii
• „Morální a humanitární“ povaha incidentu je podle západního společenství mnohem důležitější, než rámec státní svrchovanosti a suverenity
• V březnu 1999 je zahájena intervence 19 států NATO proti Jugoslávii (Česká republika vstoupila do NATO 12. března 1999, bombardování Jugoslávie začalo 24. března 1999)
• Po 78 dnech konflikt končí stažením jugoslávských vojsk a policie z území Kosova, které je následně anektováno a vzniká samostatný stát Kosovo. Oficiální údaje neexistují, ale pokud budeme vycházet z údajů jugoslávské a srbské vlády, tak ztráty na životech civilních obyvatel činily mezi 500 a 1000 jedinci a okolo 650 příslušníků ozbrojených složek
• Kosovo je uznáno 120 státy a stává se hostitelem největší vojenské základny USA na Balkáně

Na příkladu Jugoslávie je vidět, že když jde o sféru vlivu a „národní zájem“, má právo silnějšího přednost před mezinárodním právem. Paradoxní je, že tento systém mezinárodního práva a dohod vytvořily z větší části hlavně státy NATO, které tyto principy sami porušují, nebo využívají záminek pro naplnění a ospravedlnění svých akcí. OSN intervenci NATO kriticky neodsoudilo – pokusilo se o to Rusko, Bělorusko a Indie, ale byly zbylými státy v Radě bezpečnosti (mezi nimi mimo jiné USA a Velká Británie) přehlasováni.

Rusko neposkytlo Jugoslávii materiální, ani vojenskou pomoc, protože v té době udržovalo se západním společenstvím křehké přátelské vazby (Jelcinův režim byl silně prozápadní). Jediná akce, kterou v Jugoslávii Rusové podnikli, byla (spíše demonstrativní) akce ruských výsadkářů, kteří obsadili letiště Slatina v Prištině. Navíc, díky ekonomickému krachu v srpnu 1998 si Rusko nemohlo dovolit financovat a ani vojensky podporovat Jugoslávii, na kterou bylo uvaleno zbrojní embargo (o jistou formu podpory se pokoušeli v malém měřítku bulharské a rumunské podnikatelské a mafiánské kruhy). Ruská armáda byla navíc po první válce v Čečensku zdecimovaná a podfinancovaná, takže účast nepřipadala v úvahu, a navíc existovala obava, že pokud by se Rusko postavilo vojensky na stranu Jugoslávie, dostalo by se do konfliktu s technologicky a zdrojově vyspělejším nepřítelem a konflikt by se mohl přelít v jaderný střet.

Závěr: Nikdo nebyl potrestán, na nikoho a na žádný stát NATO nebyly uvaleny sankce za porušení charty OSN.

Ruská intervence na Ukrajinu

Na závěr si necháme jeden příklad z opačné strany polokoule, tedy z té východní, abychom měli srovnání. Nebudeme to rozpitvávat celé, půjdeme pouze po vývoji od ukrajinského Majdanu, po zahájení Speciální vojenské operace, protože jinak bychom si to museli projít úplně všechno, už od roku 1992 a to zcela přesahuje rámec tohoto článku, který je primárně zaměřen na pohledovou rovinu toho, kdo je tady sakra bandita.

Ruské vojenské operaci předcházelo mnoho událostí, ale zodpovědně můžeme říct, že za začátek konfliktu se datuje do roku 2013, kdy prezident Viktor Janukovyč nepodepsal Asociační dohodu s EU. Tehdy prohlásil, že Ukrajina potřebuje více času, protože dohoda s EU poškozuje obchodní vazby s Ruskem, které Ukrajině nabízelo výhodnější obchodní podmínky a plyn. V reakci na to vypukly protivládní protesty, které vyvrcholily v únoru 2014, kdy demonstrující lid zaplavil ulice Kyjeva. Složky ozbrojených sil Berkut měly rozkaz nepoužívat střelné zbraně proti neozbrojeným civilistům, avšak stejně došlo ke střelbě, a to na obou stranách.

Když prezident Janukovyč uprchl ze země, ukrajinský parlament jej hlasováním zbavil funkce a vyhlásil nové volby, které vyhrál Petro Porošenko. Ten jako svůj první počin podepsal Asociační dohodu s EU. To ale trochu předbíháme, neboť ještě předtím, než se Petro Porošenko ujal úřadu, což se stalo 7.6.2014, byl po odvolání prezidenta Janukovyče ve funkci prezidenta Oleksandr Turčynov, který do té doby zastával post předsedy ukrajinského parlamentu.

V reakci na události v Kyjevě v únoru 2014 a návrhu zákona, který by zakazoval ruštinu, jako úřední jazyk v oblastech, kde je ruskojazyčné obyvatelstvo zastoupeno z více než 10% populace, se parlament Autonomní republiky Krym rozhodl, že než aby čelil podobným excesům, které se staly v Kyjevě, tak se raději osamostatní a vypsal referendum o nezávislosti poloostrova Krym na Ukrajině. Tento krok je dodnes EU a OSN považován za nelegální, neboť ukrajinská ústava jasně stanovuje, že Krym je pevnou součástí Ukrajiny a že územní změny mohou proběhnout pouze po celostátním plebiscitu. Krym se ale odkazoval na jeho autonomní právo uspořádat referendum a na listinu základních práv a svobod, která říká, že „pokud by vláda utlačovala obyvatele, mají obyvatelé právo na občanskou neposlušnost“. A tak proběhlo sice legitimní, ale mezinárodně neuznávané, referendum o nezávislosti Krymu na Ukrajině. Hned poté nedlouho poté proběhlo další referendum o připojení k Ruské federaci. Referendum proběhlo s výsledkem 97% obyvatelstva Krymu pro připojení, což parlament republiky Krym to obhajoval strachem z pomsty Kyjeva za krymský separatismus.

Prezident Turčynov byl za ztrátu Krymu kritizován nejen proevropskými a prozápadními politiky, ale i státy, jako USA a Velká Británie. Zákon, který by ruštinu vyřadil ze seznamu úředních jazyků, nakonec Oleksandr Turčynov nepodepsal, ale na východě Ukrajiny sílila nespokojenost obyvatelstva s politickým vývojem země, mimo jiné i nesouhlas se sesazením prezidenta Janukovyče, a tento zákon a pokusy o perzekuci ruskojazyčného obyvatelstva posilovaly separatistické nálady. Inspirovány kroky Krymu začaly v Doněcké a Luhanské oblasti sílit nálady na autonomii, což prezident Turčynov nehodlal dopustit a v dubnu 2014 dekretem zahájil ATO (anti teroristickou operaci), jejímž cílem bylo separatistické nálady umlčet. V reakci na nasazení armády proti separatistickým oblastem došlo v květnu 2014 k referendům, jejichž výsledky vedli k osamostatnění se od Ukrajiny a vznikly tak Doněcká lidová republika (DLR) a Luhanská lidová republika (LLR). Referenda byla opět neuznána mezinárodně, stejně jako v případě Krymu, ač se separatisté odvolávaly na humanitární rámec problému, kdy ukrajinská armáda a polovojenské jednotky používali proti separatistům a civilnímu obyvatelstvu těžké dělostřelectvo, raketové dělostřelectvo a vzdušné údery.

Poté, co byly zahájeny vojenské akce proti separatistům, došlo ze strany DLR a LLR ke mnoha pokusům o dovolání se pomoci proti nehumánním praktikám Ukrajiny, avšak všechny organizace, jako OBSE, OSN nebo i EU jejich žádosti ignorovaly, protože podle jejich argumentace šlo o „loutkové režimy Ruska“ a „neuznané státní celky“. Petro Porošenko po svém nástupu do úřadu pokračoval v ATO a Ukrajině se dařilo zatlačit separatisty až k centrům DLR a LLR. V srpnu 2014 však došlo k razantnímu obratu u Ilovajsku, kde ukrajinská armáda utrpěla těžké porážky a ztráty. Existují neoficiální záznamy, které potvrzují, že do oblasti byly vyslány ruské ozbrojené síly, aby podpořily DLR a LLR, jejichž přítomnost měla vliv na výsledek ukrajinského tažení proti separatistům. Aby se předešlo dalšímu vměšování a situace byla uklidněna, byly začátkem září 2014 podepsány Minské dohody. Jejich plnění, které mělo vést k míru, však ztroskotalo a válčilo se dál.

V lednu 2015 byly podepsány dohody Minsk II, jejichž předmětem bylo získání autonomie pro oblasti na východě Ukrajiny (DLR a LLR), ale tento krok nechtěla Ukrajina naplnit a to ani po fatálním debaklu u Debalceve. V období od roku 2016 do roku 2021 se konflikt stal prakticky zamrzlým a nedocházelo k žádným větším výpadům. Petro Porošenko pokračoval v prozápadním směřování, ale byl kritizován za pomalé reformy a korupci systému. V rámci pokračujícího konfliktu v DLR a LLR, vydal ruský prezident Vladimír Putin dekret, kterým umožnil obyvatelům těchto území získat ruské státní občanství zjednodušenou cestou. Toho využilo okolo 700.000 obyvatel těchto regionů. Když v roce 2019 nastoupil do úřadu Volodymyr Zelenskyj se svým programem ukončení konfliktu, restartovala se jednání Normandského formátu (Francie, Německo, Rusko, Ukrajina). V té době došlo ke změně ústavy Ukrajiny, která byla doplněna bodem o směřováním země do EU a NATO. Nedlouho poté začala být Ukrajina vyzbrojována západními zbraňovými systémy. Od politiky „ukončení války“ se Zelenskyj posunul k politice „rychlého přijetí do NATO“, což bylo v rozporu s dokumenty, které zaručovaly svrchovanost a územní celistvost Ukrajiny, po rozpadu SSSR (deklarace Ukrajiny o neutralitě z roku 1990), ač se nikde explicitně neuvádí, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO.

V prosinci roku 2021 ruský prezident varoval západní společenství, že přijetí Ukrajiny do NATO bude Ruskem považováno za překročení „červené linie“ a povede k vojensko-technickým opatřením. Rusko požadovalo záruku, že Ukrajina do NATO nikdy nevstoupí, což považuje za bezpečnostní hrozbu. V únoru 2022 na Mnichovské bezpečnostní konferenci požadoval prezident Zelenskyj bezpečnostní záruky, tedy buď přímý vstup do NATO, nebo jasný příslib pomoci od NATO, nebo jaderné zbraně. Jeho výrok „Buď bezpečnostní záruky, nebo jaderné zbraně“ byl později diplomaticky mírněn, ale podstata zůstala. To se odehrálo 19.2.2022. Dne 21.2.2022 byla DLR a LLR Ruskem a dalšími státy (například Sýrie, Jižní Osetie, Nikaragua) uznána, jako legitimní státní útvar a ihned na to byly se zástupci a úřady těchto mezinárodně neuznaných států podepsány obchodní a vojenské dohody. 24.2.2022 začala ruská Speciální vojenská operace, jejímž cílem byla ochrana civilního obyvatelstva uznaných republik a ochrana ruských občanů, demilitarizace a denacifikace Ukrajiny.

Opět si zde vypíšeme několik klíčových bodů:

• Viktor Janukovyč odmítá podepsat Asociační dohodu s EU v roce 2013, což vede k demonstracím a protiústavnímu puči začátkem roku 2014. Dochází k ozbrojeným nepokojům (Ukrajinský Majdan)
• Janukovyč prchá ze země, prozatimním prezidentem se stává Oleksandr Turčynov. Jsou vypsány volby
• Autonomní republika Krym nesouhlasí se změnou režimu a vyhlašuje referendum o nezávislosti na Kyjevu s odkazem na zákon o referendum a listinu základních práv a svobod
• Krym se v referendu rozhodne pro nezávislost. Mezinárodně je tento akt neuznán. Následuje druhé krymské referendum, v němž se rozhodne o připojení se k Ruské federaci. Opět mezinárodně neuznáno
• Inspirovány Krymem se rozhodnou Doněcká a Luhanská oblast o vlastní autonomii, prezident Turčynov vyhlašuje ATO proti separatistickým náladám v těchto oblastech, které začne vojensky potlačovat
• DLR a LLR opakovaně žádá EU, OSN a OBSE o zakročení proti praktikám kyjevského režimu, jimiž bojuje proti separatistům. HRW a AI (Human Right Watch a Amnesty International) odsuzují Kyjev za praktiky, porušující lidská práva a označuje některé z nich za zločiny proti lidskosti. OSN, EU i OBSE ignorují žádosti i zprávy HRW a AI s odkazem, že oblasti nejsou nezávislými a uznanými státy
• V květnu 2014 vyhlašují na základě referend a odvolání se na listinu základních práv a svobod Doněcká a Luhanská oblast svou nezávislost na Kyjevu a odtržené území se přejmenují na Doněckou lidovou republiku (DLR) a Luhanskou lidovou republiku (LLR). Opět mezinárodně neuznáno
• Petro Porošenko nastupuje do úřadu v červnu 2014, ATO pokračuje, podepsána Asociační dohoda s EU. Na straně Ukrajiny se oficiálně objevují útvary Azov, Ajdar, Pravý sektor, nebo Tornado, které jsou známy svou nacistickou a ultrapravicovou ideologií
• Obklíčení a izolování separatistů v okolí hlavních sídel DLR a LLR v srpnu 2014, neoficiální vstup ruských vojsk na podporu DLR a LLR, což vede k porážce a těžkým ztrátám ozbrojených sil Ukrajiny. Zřízeny humanitární koridory pro evakuaci ukrajinských vojáků, kteří se vzdali
• Podpis dohod Minsk I, které mají deeskalovat situaci. Neúspěch, válčí se dál, až do ledna 2015, kdy se začínají projednávat dohody Minsk II, které by uspokojili touhy separatistů po autonomii. Dohody jsou podepsány až po bitvě u Debalceve, kde ukrajinská armáda utrpěla těžkou porážku
• Nedodržování smluv a neochota Kyjeva přiznat DLR a LLR autonomii. Zamrznutí konfliktu na období 2016-2021, žádné větší vojenské přesuny, nebo bitvy
• Porošenko kritizován za pomalé reformy a obří korupci, vypsány nové volby, prezidentem se v roce 2019 stává Volodymyr Zelenskyj s programem na ukončení konfliktu a územní vyrovnání
• V roce 2019 se do ústavy Ukrajiny dostává pasáž o „směřování Ukrajiny do EU a NATO“, což je v rozporu s dokumenty, které zaručovaly svrchovanost a územní celistvost Ukrajiny, po rozpadu SSSR (deklarace Ukrajiny o neutralitě z roku 1990). Zelenskyj žádá o urychlené přijetí do NATO, probíhá vyzbrojování Ukrajiny západními zbraněmi
• Vydání dekretu Vladimírem Putinem, který opravňuje ve zrychleném řízení k získání ruského občanství obyvatele separatistických území DLR a LLR (duben 2019)
• Vladimír Putin vyzývá západní společenství k deeskalaci konfliktu a ujištění, že Ukrajina nebude přijata do NATO (prosinec 2021). Zároveň požaduje, aby se hranice NATO vrátili před rok 1997. Západ se mu vysměje a jeho požadavky s ohledem na bezpečnost Ruska jsou zamítnuty
• Zelenskyj vyzývá NATO o jasné bezpečnostní záruky, ohledně bezpečnosti a územní celistvosti Ukrajiny. Požaduje buď vstup (ochranu) do NATO, nebo jaderné zbraně (19.2.2022), což je Ruskem vnímáno, jako bezpečnostní hrozba
• Uznání legitimity DLR a LLR Ruskem, Sýrií a několika dalšími zeměmi, avšak nikoli většinou států OSN 21.2.2022, podepsání ekonomických a vojenských dohod mezi Ruskem a parlamenty DLR a LLR
• DLR a LLR žádá Ruskou federaci o vojenskou pomoc proti kyjevskému režimu. Žádosti je vyhověno a Rusko oficiálně vstupuje do konfliktu 24.2.2022. Tím začíná Speciální vojenská operace, jejímž cílem je ochrana civilního obyvatelstva těchto republik, ochrana ruských občanů na území těchto republik, demilitarizace a denacifikace Ukrajiny a záruka neutrální Ukrajiny

Vzhledem k tomu, že ukrajinsko-ruský konflikt je stále živým konfliktem, situace se stále vyvíjí a s tím se samozřejmě mění i informační pole. Pokud ale přihlédneme k tomu, co víme, tak i přes zcela jasný a zrcadlený (jak přes kopírák) případ Jugoslávie, je považována ruská vojenská operace za nezákonnou a nelegitimní, ač Rusko argumentuje stejně, jako NATO v roce 1999. Jenom pro doplnění – za období od roku 2014 do roku 2019 zemřelo v důsledku dělostřelecké palby a bombardování civilních oblastí DLR a LLR přes 3.400 civilistů (pro vpád NATO do Jugoslávie stačilo „usmrcení“ 45 civilistů). Když k tomu připočítáme i padlé separatisty, dostáváme se na číslo 10.000 obětí. Celkový počet padlých, včetně ukrajinských vojáků, se podle UNHCR pohybuje okolo 14.400. Pokud v tom zašťouráme ještě více, nemůžeme opomenout ani masakr proruských civilistů v Oděse, 2.5.2014, kdy byl zapálen Dům odborů (pachateli byli ultranacionalisté a prozápadní podporovatelé vlády), v němž se proruští civilisté ukryly. Tento incident si vyžádal 48 mrtvých (ani to nestačilo na legitimizaci a ospravedlnění intervence).

Ač se jednotlivé občanské celky pokoušely, ať už jde o Autonomní republiku Krym, nebo Doněckou či Luhanskou oblast, o nějakou formu transparentnosti svých požadavků a jednání, mezinárodní společenství jejich poukazování na lidská práva a humanitární hledisko neuznalo (narozdíl od Kosovských Albánců v Jugoslávii v roce 1999). To, že Ukrajina nesmí být vydána Rusku napospas a že její území je pro západ strategicky důležité, se ukázalo nedávno po událostech na Majdanu. Tehdy se prokecla Victoria Nuland o tom, že převrat na Ukrajině byl financován americkými tajnými službami, o čemž existují důkazy, stejně tak, jako existují důkazy o přítomnosti amerických tajných služeb a biologických laboratoří na území Ukrajiny.

Závěr: Proti Rusku byly uvaleny sankce a jeho intervence na Ukrajině byla odsouzena, jako porušení mezinárodního práva a narušení svrchovanosti cizího státu.

A co teď?

Vzali jsme to trochu větší oklikou, ale bylo nutné si ukázat, jak se na různé události pohlíží. Zatímco v případech, kdy jsou ozbrojené konflikty výhodné pro západní společenství (USA, EU), nejde o porušování mezinárodního práva, zatímco když se jedná o bezpečností, ekonomické či politické zájmy slabších států (Lybie, Sýrie, Irák, Venezuela), nebo východního bloku (Rusko, Čína, Severní Korea), je tato podstata naplněna a odsouzena. Jinými slovy: Pokud se to shoduje s bezpečnostními, ekonomickými a politickými zájmy západu (a zejména USA, Velké Británie, Francie), pak je to ospravedlnitelné i odkazem na humanitární rovinu (typický příklad je Jugoslávie). Pokud by to bylo v rozporu se zájmy západu, byť by se nejednalo přímo o něco, co přímo západ může ovlivnit (viz Ukrajina, která není v NATO, ale západ její území dlouhodobě chce využít k talku na Rusko), tak pak je toto odsouzeno, jako porušování mezinárodního práva a ani odkaz na humanitární rozměr nestačí.

Quod licet Iovi, non licet bovi – Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi

Závěrem bychom to mohli shrnout tímto starým pořekadlem, kterému dnes říkáme „dvojí metr“. A ano… pokud bychom se ptali, zda ještě platí a existuje nějaké mezinárodní právo, pak ano, existuje, ale jak pro koho. V dnešní době je totiž moderní použít formulaci, že „záleží na úhlu pohledu“. Ale právo by mělo být univerzální a nezávislé na tom, kdo jej využívá, nebo se koho podle něj posuzujeme. Jisté je jedno (řečeno nadneseně, bez politické a světonázorové interpolace): Dokud bude tolerován dvojí výklad práva, bude docházet k odsuzování těch, kteří to myslí dobře, i když jejich pravda je nepříjemná pro obecné blaho, stejně tak ale bude docházet k očišťování těch, kteří s ostatními chtějí jen vyjebat, ač je jejich střet zájmu a zlý úmysl zřejmý. A to platí nejen pro mezinárodní právo, ale i pro vnitrostátní právo.

Kdo je tu tedy agresor?

U spousty příkladů, které bychom si mohli dále ukázat, je potřeba znát i historický kontext (například Afghánistán, válka v Bosně, ale i Jugoslávie, Somálsko a další), ale to není předmětem tohoto článku. V tomto článku jsme si měli ukázat, že celá konstrukce, na níž je postavena legitimita USA k zajmutí prezidenta Madura, je směšná a chatrná. USA zkrátka chtějí venezuelskou ropu, a tak si jí prostě vezmou. Nelíbí se Vám to? No a co? Nikoho to nezajímá. Co na tom, že Grónsko patří Dánsku… Dánsko takový velký ostrov neuhlídá. USA ano! Nelíbí se Vám to? No a co? Co nám uděláte? Vypíšete na nás sankce? My Vám zdražíme zkapalněný plyn a neškrtnete si už vůbec, když jste si nechali zavřít atomové elektrárny a odstřihly jste se od ruského plynu.

Nevadí to nikomu, kromě silných hráčů, jako je Čína, nebo Rusko, ale to jsou názoroví oponenti USA, a tak je poslouchat nebudou. Jako jasně… vadí to spoustě lidí a států, ale nikdo si nedovolí proti USA zasáhnout. Navíc, OSN je z největší části financováno kým? No přeci USA (asi 22%), takže OSN nepůjde proti svému chlebodárci. A že je Venezuela v rozkladu? No… svého času bylo v rozkladu i Řecko. A já si nevzpomínám, že by někdo vtrhl do Řecka, zajal prezidenta a řekl, že přebírá řeckou obchodní flotilu, nebo turistické destinace.