Nad Avdějevkou zavlál prapor vítězství! Ruští borci vypráskali ukrajinská vojska takovým způsobem, že prchající Ukrajinci nechali ve městě zbraně, munici i západní techniku. Gosudar se nyní dívá na Slavjansk a Kupjansk. A co na to NATO?
Vážení čtenáři, diváci a přátelé, na konci předminulého týdne jsme se opět stali svědky historického okamžiku, když bylo dobyto město Avdějevka, ležící asi 10km severozápadně od hlavního města DLR, Doněcku. Z tohoto místa byl Doněck permanentně ostřelován dělostřeleckou palbou a raketovým dělostřelectvem již od roku 2014. Za tu dobu ukrajinské vojsko tímto zbabělým způsobem povraždilo přes 9.000 civilistů, z čehož bylo přes 200 dětí. Zraněno či zmrzačeno takto bylo dohromady téměř 14.000 civilistů, včetně 856 dětí. A pro úplnost statistiky doplním, že za poslední 2 roky, kdy Rusko spustilo na Ukrajině svojí Speciální vojenskou operaci, tímto hanebným ostřelováním ukrajinská vojska povraždila přes 4.800 civilistů, z čehož bylo 143 dětí. Tomuto zbabělému „střílení na civilisty“ je od soboty 17.2.2024 konec, neboť nad budovami Avdějevky zavlál prapor vítězství – prapor naděje.
Avdějevka byla od roku 2014 opevňována a vyzbrojována ukrajinskými ozbrojenými silami (dále v textu AFU – Armed Forces of Ukraine) tak masivně, že z ní vybudovali prakticky vzato pevnost, o které byl jak Kyjev, tak Západ přesvědčeni, že je prakticky nedobytná. Že to tak není jsme se mohli dozvědět už před koncem roku 2023, kdy ruští molodci dobyli Terrikon – opevněné stanoviště na haldách po těžbě uhlí na severovýchodě Avdějevky. AFU sem soustředila hodně svých jednotek a techniky, ale vzdušná převaha Ruska a nedostatek munice pro ukrajinské dělostřelectvo spolu s nedostatkem personálu AFU předurčily vítěze této bitvy o město Avdějevka. Tam, kde se před rokem fotil Alzák (u vstupní cedule do města), se nyní fotí ruští vojáci a na značku umisťují prapor vítězství.
Ruský „masomlýnek“ jede dál
Bitva o Avdějevku začala v prosinci roku 2023 a průběh bitvy byl, řekněme de facto stejný, jako bitva o Soledar, nebo Artěmovsk. Z Ukrajinské strany padala prohlášení o strategickém významu tohoto města, ujišťování, že toto město nepadne a že se o něj Rusové rozbijí, jako voda o skálu. Netrvalo to dlouho a Avdějevka padla. Na to, jak byla opěvována její obrana, opevnění a vyzbrojení, padla rychleji než Bachmut, či Soledar. Rusům se zde podařilo uzavřít „kotel“, ve kterém pak semlely jednotky AFU. Ten kotel se uzavíral téměř 2 měsíce, ale už v lednu tohoto roku bylo jeho definitivní uzavření patrné ze satelitních snímků a z operačních map, které jste mohli vidět například i v některých našich minulých článcích. Alzák celou tu dobu vykřikoval, že Avdějevka nepadne a AFU neustoupí. Západu tato líbivá slova pravděpodobně stačila na to, aby posílal další a další vybavení a peníze na Ukrajinu. Jenže začátkem února to nabralo poněkud rychlejší drajv.
Vzhledem k tomu, že dlouho proklamovaná jarní / letní / podzimní protiofenzíva AFU se poněkud nepovedla (ne jen poněkud, ale totálně se to posralo) a AFU uvízlo na mrtvém bodě, začala na Západě panika. Ta byla navíc doplněna o zoufalství, když se ruská vojska dala do pohybu ve směru Kupjansk – Charkov, Rabotino – Záporoží a Artěmovsk – Avdějevka. Do toho všeho začaly AFU docházet rakety pro PVO, munice do ručních zbraní a dělostřelecká munice. Třešničkou na dortu byl zatraceně se ztenčující počet vojáků, kteří by mohli být použiti v boji proti Rusku (kdo chtěl jít do boje dobrovolně, šel hned na začátku konfliktu a zbytek utekl). To, co do nás hustila naše „pravdomluvná“ média typu Seznam zprávy, iDnes, Lidovky, Fórum24, Česká televize, či CNN, se ve finále stalo pravdou, ale na druhém konci pomyslného lana. Oni totiž ty náboje, rakety, jídlo, léky a lidi nedošli Rusům, ale Ukrajincům. Ale po těchto informacích se najednou slehla zem.
Stejně tak, jako se slehla zem po informacích, které by popisovaly události, jež se staly po odvolání generála Valerije Zalužného z funkce vrchního velitele AFU. Ten byl odvolán několik dní poté, co v ukrajinské Verchovné radě (ukrajinská verze poslanecké sněmovny) vyhrožoval, že jestli politici nedokáží zajistit vojáky a munici, tak že tyto politiky sám nažene do první linie. Kromě toho 14 dní hovořil o nesmyslnosti bránit Avdějevku za každou cenu a raději by vojáky z tohoto města stáhnul do připravených pozic v Lastočkinu, Slavjansku a Pobědě. To se ale vůbec nelíbilo Alzákovi, protože takový ústup by Západ moc nerad viděl a on „ty ňoumy na Západě potřebuje přesvědčit nějakým výsledkem na bojišti, aby získal další peníze, zbraně a munici“. Mimo jiné se Zalužný začal objevovat v průzkumech veřejného mínění jako osoba, které by v prezidentských volbách dalo svůj hlas velké procento obyvatel a Alzákova pozice, coby prezidenta, začala být nakousávána a ohrožena. Takže rozhodnutí bylo jasné. Zalužnyj byl odejit a do jeho pozice si Zelenina dosadil loajálního generála Syrského, kterému ukrajinští vojáci přezdívají „generál Řezník“, nebo nově také „dvoustovka“. Řezník se mu říká proto, že operaci na obranu Bachmutu velel on a on vydal rozkaz neopouštět město a držet jej za každou cenu. Tou cenou byl masakr jednotek AFU v bachmutském kotli. A „dvoustovka“ se mu říká proto, že jeho první operační „úspěch“, jakožto velitele AFU, byla ztráta přibližně 200 vojáků.
Do mdlob Kolektivní Západ upadá ve světle událostí nedávných. Jednou z takových událostí byl připravovaný protiútok AFU vůči ruským vojskům, která obkličovala Avdějevku. Je pomalu až náhodně podivné, že pro tento úkol byl vybrán útvar 3. brigády, která byla zformována z bojovníků pluku AZOV. Shodou okolností jde přesně o ten samý útvar, který byl médii opěvován, jako „obránci Mariupolu“. Nejsou to ale nic víc, než prachobyčejní náckové a uctívači odkazu Stěpana Bandery a Romana Šuchevyče. Tito Azováci měli být údernou pěstí kyjevského režimu, měli se stát hrdiny, kteří vyženou Rusy z Avdějevky. Jenže když dorazili k Avdějevce, ani se neobtěžovali zaujmout bojové pozice a raději se stáhli do zadních linií (až hodně dozadu za obec Lastočkino). A nebylo to kvůli tomu, že by se jim nechtělo bojovat, ale nechtělo se jim bojovat v bitvě, která by pro ně skončila jistou smrtí, protože pozice AFU a prakticky celá Avdějevka byla zaměřená ruským dělostřelectvem, raketovými vojsky a letectvem, které provádělo velmi intenzivní nálety na ukrajinské pozice.
Aby toho nebylo málo, tak do obrany Avdějevky se vkládaly tak velké naděje, že tomu „nápadu“ na „nedobytnou Avdějevku“ kyjevský režim postoupil zálohy, které stáhnul z jiných úseků fronty a posílil právě tamější pozice. Kromě těchto záloh sem byly převeleny i útvary čerstvých mobilizovaných branců. Tyto síly byly dočasně dislokovány na základně Selidovo, vzdálené asi 40km západně od Avdějevky. A tady se stalo něco, co západní média úzkostlivě tutlala, ale stejně se nakonec informace o události v Selidovo dostaly ven. Na této základně bylo soustředěno několik útvarů, které se zde měly finálně zkoordinovat před útokem na ruské šiky. Zrovna v době, když počet vojáků zde se vyskytujících dosahoval cca 1.800 lidí, dopadly na základny celkem 3 rakety Iskander. První úder vyřadil z boje (a ze života) asi 200 vojáků. V momentě, kdy se začaly po základně pohybovat vojenští lékaři, vyšetřovatelé SBU (Bezpečnostní služba Ukrajiny – obdoba české BIS) a množství techniky, aby naložili zraněné a mrtvé, přiletěl druhý Iskander. Třetí Iskander dílo dokonal, až když na základně zavládl skutečný chaos. Celková bilance je podle některých zdrojů až 1.700 mrtvých, jiné zdroje uvádějí 1.200 až 1.500 mrtvých, ty nejoptimističtější zdroje hovoří o 300 až 500 mrtvých a 1.000 zraněných vojácích AFU. Takže žádný průlom ruských pozic se konat nemohl, neboť část vojska na jeho provedení byla zlikvidována a druhá to zabalila, než se dostala na pozice. Toto se stalo 3 dny před dobytím Avdějevky. Mrzuté, že?
Město bylo dobyto a o 10 dní později vyčištěno od zůstavších a opuštěných vojáků AFU, které tam ponechali na holičkách jejich velitelé, často bez munice, vody, jídla a lékařského materiálu, takže příchod ruských jednotek pro mnohé z nich byl vykoupením, o čemž někteří ukrajinští vojáci hovořili na telegramových a facebookových účtech. Generál Syrský vydal rozkaz stáhnout vojska až v době, kdy už byla celá Avdějevka prakticky pod kontrolou ruských vojsk a Zelenina to samozřejmě nezapomněl připočíst Západu, jako vinu. To vše jen pro mediální obraz Ukrajiny na Mnichovské „bezpečnostní“ konferenci, kde to nenávistí vůči bratrům Rusům jen stříkalo. Ale ani ten mediální obraz se nijak nevyvedl. Zelenina tam totiž nevyžebral prakticky vůbec nic a západní politici si tam tak alespoň mohli vylít srdíčko, jak moc je ta situace trápí (bodejť by ne, když si spočítáte, kolik vybavení, techniky, zbraní a peněz už do Ukrajiny nastrkali a výsledek nikde).
Fronta se pohybuje směrem na… Kyjev
4 dny poté, co bylo do světa oznámeno dobytí Avdějevky, vstoupila ruská vojska do obcí Lastočkino a Poběda a začala obkličovat Berdyči, což je sice menší obec severozápadně od Avdějevky, a ze strategického hlediska nijak moc významná, ale je důležitou obcí při cestě z Avdějevky na Slavjansk. Mimo to se Rusům podařilo postoupit více do hloubky u na dalších úsecích fronty, zejména u měst Seversk, Kupjansk, Cherson a Rabotino. Seversk je držen již více než půl roku v operačním obklíčení ruských VDV (výsadkáři) a nyní to vypadá, že „sklapnou kleště“. Kupjansk je městem, ze kterého byli Rusové nuceni se stáhnout ve druhé polovině roku 2022, když Ukrajina odmítla mírovou dohodu a vsadila na Západ, který ji „poňoukal“, že žádné příměří nebude, že se bude válčit a Západ k tomu Ukrajině dodá zbraně, techniku a munici. Tehdy se musela stáhnout posádka cca 7.000 vojáků z města Balakleja a ustoupit do Kupjansku, kde čekali, na březích řeky Oskol, na vyzvednutí. Faktem je, že více než polovina této posádky padla při ukrajinské ofenzívě, do které Kyjev v tomto směru vrhnul 50.000 vojáků, stovky kusů obrněné techniky a desítky tanků. Tehdy 7.000 ustupujících Rusů zlikvidovalo téměř 15.000 útočících Ukrajinců a desítky obrněných vozidel. Věnovali jsme tomu dokonce celý článek. Nyní se Ruská vojska přibližují ke Kupjansku a Ukrajinci jsou opět sevřeni do kleští a navíc nemají možnost doplňovat mužstvo a munici, neboť Rusové kontrolují dělostřelectvem příjezdovou silnici do Kupjansku. Pokud by Kupjansk a Balakleja byly dobyty, otevřela by se tak Rusům cesta do Charkova.
Na jihu Rusové smázli „úspěch“ ukrajinské jarní/letní/podzimní protiofenzívy, kterým bylo obsazení vesnice Rabotino. Západní média to tehdy pompézně oslavovala, jako prolomení 1. obranné linie, kterou Rusové v tomto směru vybudovali. Vojska AFU ale nedosáhla ve skutečnosti ani té první obranné linie a tisíce vojáků a stovky kusů techniky bylo v této oblasti zničeno ruským dělostřelectvem, letectvem a položenými minami. Pár dní po pádu Avdějevky Rusové šmahem zatlačili AFU do Rabotina a ve finále je z této oblasti s minimálními ztrátami donutili ustoupit, přičemž na straně AFU byly ztráty opět velmi vysoké. To co AFU dobývalo téměř půl roku, Rusové získali během deseti dnů zpět. Nyní je tak Rusům otevřena cesta na Orechov a odtud je možno dále pokračovat na Záporoží.
U Chersonu bylo také vyřešeno dilema ohledně obce Krynki, která se stala pohřebištěm námořních sil AFU. Kvůli silné koncentraci dělostřelecké palby z ruské strany bylo prakticky nemožné, aby se jednotky AFU v této oblasti vylodili a zaujali jakékoliv předsunuté postavení, neboť byly velmi rychle zničeny. Po pádu Avdějevky Rusové vyřešili i Krynki a definitivně jednotkám AFU znemožnili dosáhnout pravého břehu Dněpru, takže není nyní již možné se k řece od Chersonu ani přiblížit. A Cherson v tomto konfliktu již Rusové jednou osvobodili a podaří se jim to znovu. Je to jen otázka času.
Po celé délce fronty začal posun směrem na západ, což Západ pořádně znervózňuje. A protože v kongresu USA je další finanční a zbrojní tranše momentálně u ledu a v Evropě už jsou sklady prázdné, tak pomalu vyplouvají informace o celém pozadí ukrajinského konfliktu a západní obyvatelstvo je konfrontováno každý den jednak s realitou toho, že Rusové jsou prostě technologicky, technicky a logisticky napřed a druhak s realitou vývoje tohoto konfliktu, který nezačal 24.2.2022, ale už v roce 2008. Musíme si zde uvést ještě jednu zajímavou informaci, a tou je skutečnost, kdo vedl Avdějevskou operaci. Byl to Generálporučík Andrej Mordvičev. Ten Andrej Mordvičev, kterého, podle našich médií, Ukrajinci vyřídili a zabili po dobytí Mariupolu. Na fotkách vypadá celkem živě, takže buď se Rusové věnují nekromancii, nebo se Vladimír Putin naučil oživovat mrtvé a nebo Ukrajinci a mainstreamová média prostě lžou.
Zoufalství versus naděje
V Kyjevě je znát značné zoufalství z vývoje na bojišti. Je to poznat nejen podle přesunů a stahování záloh ze sektorů fronty na jiné úseky, ale jde to vidět i na propagandě a nasazované technice. AFU má problém snad se vším, co si lze na bojišti představit. Chybí munice a to jak dělostřelecká, tak do ručních zbraní, PVO docházejí protivzdušné střely, tenčí se zásoba obrněných vozidel a tanků, vojáci nemají motivaci a morálka je na bodě mrazu. Vlastně bychom měli říct, že oni docházejí (a to už delší dobu) už i ti vojáci. Není kde brát a proto se na Ukrajině konají odvody do armády přímo na ulicích, v metru, v obchodních centrech apod. A nejsou to zrovna spořádané akce. Odvodoví komisaři berou muže z ulice násilím, provádějí se domovní prohlídky, zda-li se v panelácích nenacházejí mobilizovatelní muži, dokonce už není problém ani lehká či střední zdravotní nezpůsobilost k vojenské službě. Takto odvedené „oběti“ čeká pobyt na cvičáku v rámci několika dnů, maximálně týdnů (na což mnohdykrát není čas) a pak šup do první linie. Jakou asi může mít, z operačního hlediska, hodnotu voják, který strávil ve výcviku, řekněme 3 dny, a pak byl převelen na bojovou pozici? Já Vám to řeknu… nulovou! Jeho motivace je nulová, jeho morálka je nulová, jeho ochota bojovat je nulová! Takovýto bojovník jen doufá v to, že přežije přesun na frontu a že se mu povede buď vzít roha (aniž by ho jeho vlastní lidé zastřelili), nebo že se bude moci vzdát ruským molodcům, protože ví, že v ruském zajetí o něj bude postaráno, jako o člověka. Ukrajinci, kteří padli do ruského zajetí vyprávěli mnohým novinářům, nebo na sociálních sítích, že Rusové jim, mimo jiné, poskytují 3 teplá jídla denně, osobní pohodlí (standardní postel) a dokonce i možnost zavolat své rodině.
Ukrajinská propaganda hlásí denně zprávy o sestřelech ruských stíhaček a bombardérů, zlikvidovaných tankových rotách a tisících mrtvých vojácích „okupantů“. Kdyby to byla pravda, musely by být rozlehlé lány mezi Ukrajinskými městy poseté vraky sestřelených letadel a ruská vojska by nemohla tak koordinovaně vyrazit směrem na západ. Problém je totiž v tom, že ta propaganda je tak hloupá, až to bije do očí. Pokud by totiž AFU mělo tolik zdrojů pro sestřely letadel a likvidaci tanků, jak je potom možné, že Rabotino je opět ruské? Jak to, že je Avdějevka ruská? Jak je možné, že AFU narychlo kope zákopy a dělá „jakás takás“ opevnění na předměstí Slavjansku? A naše média tyto nesmysly hloupě tlumočí dál, jako by se nechumelilo a zblbnutí „chciválkové“ tomu ještě věří a hýkají blahem. Panečku, to bude budíček, až se objeví informace, že padlo Záporoží, Oděsa, Charkov, Cherson, Slavjansk, Kramatorsk, Dněpropetrovsk, Čerkassy a další města. To bude najednou mezi chciválky rituálních sebevražd.
Na druhou stranu je ale zoufalství jednoho nadějí druhého. V tomto případě nadějí na jasné vítězství a zároveň drtivou porážku, uštědřenou nikoli Ukrajině, ale Západu a NATO. Jak už jsme zmínili mnohokrát, Ukrajina není členem NATO, ani EU, takže celé působení Západu v tomto konfliktu je absurdní a irelevantní z pohledu alianční smlouvy (a všemi opěvovaného článku 5). Ale protože Západ tento konflikt vyvolal, není se tak čemu divit, že se v něm angažuje a angažuje se čím dál více. Před dvěma lety bylo nemyslitelné, aby politické vedení zemí EU přislíbilo poskytnutí munice, nebo zbraní. |To se mluvilo jen o helmách, spacácích, lékárničkách apod. A dnes tam titíž jedinci, kteří se dušovali, že zbraně a techniku ne, poslali snad všechno, co mohli a bylo to (z jejich pohledu) k ničemu. Německé Leopardy hoří jak papír, stejně tak americké M2 Bradley, německé PzH 2000, francouzské AMX-10C, CAESARy či slovenské S-300. A s českými raketomety RM-30 Vampire se podnikají salvové raketové údery na ruské školy a hřiště, jako odplata za tu zničené velitelské stanoviště s instruktory z NATO, tu za zničení muničního skladu s municí s ochuzeným uranem atd. Je to otřesné, čemu se naše země, ústy a prackami kolaborantů v naší vládě, propůjčila a je mi z toho na zvracení.
Ale je tu naděje… Naděje na vítězný konec a porážku ne Ukrajiny, ale Kolektivního Západu (zkratka KoZa), který využívá NATO, jako svou údernou pěst a chce docílit nadvlády nad světem, což je, mimo jiné i v jedné z jeho proklamací. Když bude poražena Ukrajina, existuje naděje (a ne zrovna malá), že se NATO rozpadne a s tím také EU, protože někdo bude muset nakonec „zaplatit účet“ za zbraně podporu pro kyjevské nácky. Jsou zde samozřejmě další nebezpečí, která by mohla z tohoto konfliktu vzejít, ale to už nepatří do našeho článku o vlajce vítězství, která zavlála nad Avdějevkou. Ve skrytu duše můžeme doufat, že tento symbol naděje uvidíme častěji a pokud se bude situace u nás vyvíjet opravdu tak zle, že „lid si bude muset vzít zpět to, co lidu jest“, pak budeme potřebovat zmobilizovat všechnu odvahu a lásku k rodině a vlasti (nikoli k politikům, ale k zemi, z níž pocházíme) a nést vlastní prapor naděje. Protože v naději je síla a jak známo „naděje umírá poslední“.
